Miloš Čermák: Kvalitní grafoman? To je požehnání!

Marie Grafová, 10.07.2009, 12:15, 2,894 přečtení

Miloš Čermák

publicista na volné noze
spoluzakladatel Centra pro online média
spoluautor komiksu Hana a Hana

Živí se psaním (např. Lidové noviny, E15, SME.sk, Technet…), vyučuje předmět Nová média na katedře žurnalistiky FSV UK, občas někde přednáší a pro radost vydává knížky. Věnuje se převážně novým trendům a aktuálním tématům, je jedním z nejznámějších online žurnalistů.

V minulosti byl mimo jiné redaktorem časopisu Reflex (1991–2003 a 2005) a šéfkomentátorem v Lidových novinách (2003–2005)

Online: blog, Twitter, Facebook

Článek je pokračováním rozhovorů Miloš Čermák: Novinář pracuje jenom ve čtrtek a Miloš Čermák: Štvu některé novináře tvrzením, že tisk už to má za sebou.

O konvičce na mléko bych klidně napsal knihu, kdyby mě zajímala

Vaše často zmiňovaná grafomanie je „opravdová“, nebo je to jenom „reklamní trik“?

Jsem grafoman v tom smyslu, že „bez psaní nemůžu být“. Ale nejsem takový ten typ, který chrlí stohy popsaného papíru denně.

Říká se, že mám pořád někde nějaké články, ale ono to jen tak jako působí. Není toho zas tolik, když se to spočítá, nemám větší produkci než běžný novinář. Je to ale možná jen víc vidět, třeba tím, že články pro různá média zpětně publikuju i na blogu apod., odtud se to ještě zrcadlí na Facebooku…

Umíte psát o čemkoliv?

Pokud mě dané téma něčím zaujme…

Tak třeba o téhle konvičce (konvička na mléko, rozhovor probíhal v kavárně, pozn. red.) byste dokázal napsat alespoň dvě stránky?

Knížku bych o tom napsal, kdyby mě to bavilo (směje se). To mi nedělá problém. Ale jak říkám, musí mě to zajímat.

Jaká je vaše běžná produktivita?

Ono se řekne – grafoman. Někdy píšu celou noc a ráno mám dvacetiřádkový sloupek. Jindy, když mám nápad a vím, jak na něj, tak můžu mít za dvě hodiny dvoustránkový komentář. Nedá se to dobře odhadnout. Nejsem typ autora, který ví, že ať se bude dít cokoliv, tak za hodinu napíše určité množství textu.

A rozhodně nezvládám takový styl psaní jako Ondřej Neff. Když jsem dělal v Lidovkách, říkal jsem, že je požehnáním každého editora. Kvalitní grafoman je k nezaplacení.

Co přesně si pod tím mám představit?

Ondřej Neff píše velmi dobře a umí to napsat za deset minut.

Jednou jsem mu třeba volal, že potřebuju 30 řádků v půl sedmé večer.
A on na to odpověděl: „Ježišmarja, průser, já jsem v lese. No nic, tak já jdu domů.“
„Ale to už nestihneš.“
„Já jsem za půl hodiny doma.“
„No ale já už to potřebuju za hodinu.“
„To je dobrý, já jsem za půl hodiny doma a za dalších dvacet minut ti to pošlu.“
Poslal. A článek byl vážně dobrý.

Takoví novináři jsou spásou každé redakce.

Miloš BlogBlog Čermák

Občas jste jmenován jako ‚Miloš BlogBlog Čermák‘ (vzniklo po publikování jednoho článku na Převážně Neškodném v roce 2005, pozn. red.). Nevadí vám to?

Jak to vzniklo?

Řekněme díky tehdejší obrovské fascinaci blogováním.

No to jsem před čtyřmi lety vážně byl. A ten článek je docela vtipný.

Takže nevadí?

Ne. Obecně mi nevadí, když někdo píše o mě, naopak si říkám Když mu za to stojím, tak ať. Nevadí mi ani ty pověstné komentáře na Technetu. (článek k tématu, pozn. red.)

Vadí mi parazitování na cizím textu

Ty vám ale podle vlastního článku na Technetu vadily.

Mě vadí, že je to parazitování na mém textu. Chápu, že si někdo myslí, že jsem hlupák a idiot. Ať to klidně napíše, kam chce. Ale v jistý moment jsem si řekl: proč to má být u mého textu? Proč se mají „komentátoři“ vézt na mé práci a na mém jménu? A tak jsem dal redakci vybrat: buď budou mé články bez komentářů, nebo je přestanu psát.

Ale tvrdíte, že je nečtete…

Nečtu. To, na co jsem reagoval v tom článku, mi přišlo mailem. Ale je nepříjemné, že to pak čtou lidi jako můj syn. Je mu patnáct a teď si tam přečte, že jsem úplný idiot a pak mi říká: „Hele, o tobě psali, že jsi úplně blbej…“ Přece mu nebudu vysvětlovat, že nejsem blbej, odpovídám mu na to, ať si to přečte a udělá si vlastní názor.

Proč vás komentáře pod vlastními články nezajímají?

Těch komentářů je všude tolik, že bych se musel zbláznit. Když mi napíše nějaký Kašpárek345, ať jdu do pr*ele, je mi to vlastně jedno, protože co jiného s tím dělat? Nic si z toho nevezmu. Neznám toho člověka, nevím kontext a nemůžu si o tom nic myslet. Když mi ale řekne Dan Dočekal, že jsem blbec, tak si z toho něco vezmu, protože k tomu taky většinou dodá proč.

Na Facebooku dáváme svým názorům visačky.

Mají internetové diskuse smysl?

Podle mě mají smysl, pokud nejsou anonymní.

Jako třeba únorový krok na Novinkách?

Myslím, že je to krok dobrým směrem.

Jinak mám diskuse rád, třeba na Facebooku mi to přijde úplně perfektní.

Třeba?

Nedávno jsem napsal článek o kouření v restauracích, kde jsem shrnul, že jsem změnil názor z liberálního na takový, že zákaz kouření je vlastně dobrý nápad.

Psal jsem to pro E15, pak jsem vložil článek i na blog a odtud se překlápí i do „Notes“ na Facebooku. Na blogu měl průměrný ohlas, ale na Facebooku vznikla obrovská (na facebookovské poměry) diskuse asi 50 lidí, vesměs liberálů – mimochodem, jen minimum z nich byli mí „přátelé“, článek se hodně šířil sdílením. Věřím, že kdyby byl třeba na iDnesu, tak diskuse nakonec skončí tím, že se bude probírat, jestli jsem, nebo nejsem blbec. V diskusi na Facebooku si komentátoři taky neberou servítky, ale pořád se to točí kolem věcného jádra a samotná diskuse je docela zajímavá. Četl jsem ji a něco jsem si z ní odnesl.

Anonymita šla stranou a lidi dostávají rozum…

No stoprocentně! Člověk má u komentáře svoji fotku, jméno, identita je dohledatelná, vaši přátelé vidí, co říkáte. Váš názor má visačku, na kterou je možné se odvolat. Člověk se najednou chová slušně. Já tady taky nezačnu mluvit sprostě, svlíkat se a řvát na celou kavárnu, držím se konvencí, protože vy víte, že tenhle chlápek (ukazuje na sebe) jsem já. Kdežto kdybych tady přišel v masce, bůh ví, jak se budu chovat. Jsou to běžné psychologické poučky.

Moderování NetClubu mě vážně baví

Poslední téma: NetClub – z lásky, nebo pro peníze?

Pro peníze by to byla slabá motivace.

Co vás na něm tak baví?

Líbí se mi, že poznávám lidi, se kterými se normálně nesetkám, a můžu si s nimi povídat.

Někdy mě to baví víc, někdy míň, někdy je to dost vyčerpávající. Ale říkám si, že je to docela „luxus“ – v Iinfu vymyslí a domluví hosta, zařídí prostory a vše kolem, já přijdu a odmoderuju, resp. přijdu a hodinku si povídám. Jediné, co předtím musím udělat, je sednout si ke Googlu a zjistit si potřebné informace o hostovi.

Kolik času nad tím strávíte?

Jsem v tomhle starý praktik, strávím nad tím několik hodin.

Co když vás čeká rozhovor s Pepou Novákem a vy Pepu vážně nemáte rád?

K tomu nikdy nedošlo. Hosta jsem odmítl jenom jednou, protože to byl cizinec a připadalo mi, že je úplně mimo linku NetClubu, tak jsem řekl, že radši ne – a nebylo.

Spíš jsem nechtěl hosty, které mám rád. Nechtělo se mi dělat NetClub třeba s Koubským nebo Baldýnským. Jsou to lidé, ke kterým mám osobní vazby, a to je v takovém veřejně vedeném rozhovoru na škodu. Zatímco u „cizích“ lidí se můžu ptát na cokoliv, u kamarádů asi každý ctí určitá tabu. Navíc já se s většinou hostů opravdu seznamuju až na pódiu, takže to může být zajímavé i pro diváky. Jak se oťukáváme a vzájemně zkoušíme, co uneseme.

Jaký host je ideální?

Právě ten, o kterém toho moc nevím.

Často mi píšou e-maily, že bychom se předtím měli vidět. Na to vždycky odpovídám, že to není potřeba, že se potkáme tam.

NetClub vždycky dělám hlavně s tím, aby to diváky bavilo, moje pocity jsou v tom vlastně docela irelevantní.

Umíte si představit, že byste dělal třeba talkshow v televizi?

Umím, ale myslím, že bych to nedělal moc dobře, na to jsou tady asi lepší.

Otázka na závěr: Co máte na internetu nejraději?

Všechno mám rád… Baví mě zprávy – noviny, magazíny, hlavně zahraniční. A teď v poslední době sociální sítě, Facebook, Twitter. To je fascinující fenomén.

Zaujal vás rozhovor? Přidejte si RSS 30minut.cz do své čtečky.