Miloš Čermák: Novinář pracuje jenom ve čtvrtek

Marie Grafová, 01.07.2009, 14:09, 11,981 přečtení

Miloš Čermák

publicista na volné noze
spoluzakladatel Centra pro online média
spoluautor komiksu Hana a Hana

Živí se psaním (např. Lidové noviny, E15, SME.sk, Technet…), vyučuje předmět Nová média na katedře žurnalistiky FSV UK, občas někde přednáší a pro radost vydává knížky. Věnuje se převážně novým trendům a aktuálním tématům, je jedním z nejznámějších online žurnalistů.

V minulosti byl mimo jiné redaktorem časopisu Reflex (1991–2003 a 2005) a šéfkomentátorem v Lidových novinách (2003–2005)

Online: blog, Twitter, Facebook

Rozhovor proběhl v polovině června v Café Imperial v Praze.

Kudy vedla cesta Miloše Čermáka k online žurnalistice a novým médiím?

Jako malý jsem chtěl být buď spisovatel, nebo kosmonaut. Bylo mi celkem jedno, jak to dopadne, co z toho budu, obojí se mi zdálo velmi atraktivní. Na spisovateli se mi líbilo, že toho moc nedělá, jenom píše , což jsem už tehdy nepovažoval za práci, ale zábavu. V pěti letech jsem napsal první knížku, detektivku, jmenovala se velmi neoriginálně Vražda v Orient Expressu. Pamatuju si, že první věta byla, že ve vlaku něco bouchlo. Máma to má někde schované a občas to ukazuje návštěvám.

A co ten kosmonaut?

Někdy ve třetí třídě (ještě před Remkem) jsem v Sedmičce pionýrů (?) našel článek o ruském oddílu v hvězdném městečku v Moskvě, kteří trénují, že poletí na Měsíc. Rozhodl jsem se napsat dopis, že jsem z Československa, chtěl bych se stát kosmonautem a že mám zájem jezdit do jejich oddílu. Vůbec jsem netušil, jak je Moskva daleko, ale tvrdil jsem, že bych mohl asi každý druhý víkend, protože jezdíme na chatu a rodiče by mě pouštěli, že už to mám trochu domluvené – což pochopitelně nebyla pravda. Taky jsem psal, že jsem výborný horolezec, takže se nebojím výšek, což byla taky lež.

Dopis jsem poslal na adresu Hvězdné městečko, Moskva, což je natolik bizarní adresa, že to z Užhorodu poslali zase zpátky. Na obálce byla samozřejmě moje adresa, aby mi mohli odepsat, kdy mohu poprvé přijet. Snažil jsem se spláchnout vrácený dopis do záchodu, aby naši na nic nepřišli. Ale babička si myslela, že si píšu s nějakou holkou, tak to vytáhla a usušila a pak z toho byla rodinná aféra.

Moje kariéra kosmonauta definitivně skončila s érou Remka.

Jakto?

Když letěl Remek, tak jsem si říkal, že to asi není to pravé, protože on nebyl moc „klukovský hrdina“, abych to řekl zdvořile. Koktal, divně mluvil, žádný americký kosmonaut z filmu. A pak se ho v nějakém rozhovoru ptali, jak se člověk může stát kosmonautem. Prý že musí být chytrý, to jsem si říkal – jsem, musí mít dobrou fyzičku – to mám taky, musí se stát pilotem – tak to se naučím, a pak že nesmí být vyšší než 175 cm. Tož jsem už v té době měl, byť mi bylo teprve deset… Ale pochopil jsem, že to není pro mě a tím moje kariéra kosmonauta skončila.

Mimochodem, kolik měříte?

Asi 205 cm. To je ranní míra, během dne se člověk scvrkává.

Pořád ale zůstává první otázka – jak se z neúspěšného potenciálního kosmonauta stane novinář?

Mluvím o tom tak dlouze, protože to spolu souvisí (směje se). Astronomie a astronautika byly mým velkým koníčkem. Někdy ve čtrnácti letech jsem začal chodit do planetária do kroužku studentů, kteří dělali takové projekty, napůl seriózní, napůl bláznivé: sluneční plachetnice a tak. V té době jsem začal psát své první články – o kosmonautice. Můj první článek vyšel v roce '84 v Technickém magazínu, Téčku. Zveřejnil jej Vladimír Železný, kterému jsem jej poslal.

Ten Vladimír Železný?

Ano. V té době tam pracoval a já ho měl strašně rád. Chodili jsme za ním s kamarádem, který taky psal, jednou za měsíc. Vladimír Železný psal dobře o vědě, pamatuju si reportáž z konference fyziků v Praze asi z roku '87, nebo Okna vesmíru dokořán.

To byl skvělý Železný, jeho televizní éra pro mě byla docela zklamání a naše vztahy se pak zpřetrhaly.

Jak pokračovala vaše publicistická dráha?

S kamarádem jsme napsali pásmo na téma Nerudových Písní kosmických a jejich historie. Neruda je ve své době napsal velmi přesně, mohly být tehdejší učebnicí astronomie. Víte, že za ně nikdy nedostal zaplaceno…? Napsali jsme o tom divadelní hru pro planetárium, ale tam ji odmítli s tím, že je to moc složité, tak jsme to poslali do rozhlasu.

V rozhlase jsem poznal redaktora a básníka Rudolfa Matyse. Vedl literární redakci, dělal jsem pro ni v osmdesátých letech asi čtyři nebo pět hodinových pásem.

To byla doba, kdy jsem si znovu říkal, že bych se mohl stát novinářem nebo někým, kdo se živí psaním. Znal jsem v médiích dva lidi – pana Železného, který pracoval jenom ve čtvrtek, a pana Matise, který pracoval sice každý den, ale od dvou do čtyř, kdy byl v rozhlase. Oni samozřejmě nepochybně jindy psali a dělali spousty věcí, ale tohle byly časy, kdy byli oficiálně „v práci“. V nadsázce jsem říkal, že tak nějak bych si to taky představoval.

Tak to mi řekněte, proč já pracuju od desíti do osmi?

Protože jste pilná jako včelka. Ale nesmíte zapomenout, že dnes je taky jiná doba. Mluvíme o osmdesátých letech, kdy se s výjimkou několika šťastlivců s takzvaným volným povoláním pracovalo „od – do“ a kdo neměl v občance razítko, že pracuje, tak byl příživník. Navíc, jak jsem říkal, mě už tehdy psaní tak bavilo, že jsem ho za práci nepovažoval.

A dnes? Co je pro vás práce?

Psaní beru stále jako zábavu a cítím jako ohromné privilegium, že za to ještě můžu dostat zaplaceno. Vůbec mám štěstí, že spousty věcí, které dělám – třeba přednášení – beru víc jako zábavu než povinnost. Práce je pro mě papírování, dávání účtů dohromady, zařizování věcí na úřadech. To je utrpení.

Takže dráha novináře byla jasná?

Ne. Nechtěl jsem jít na žádnou humanitní školu, na novinařinu nebo tak. Byla taková blbá doba, špatně bych se tam dostával a to, co se tam učilo, mě nezajímalo. Takže jsem šel bez zkoušek na ČVUT FEL, obor biokybernetika, promoval jsem v roce '91. V roce '89, to jsem byl ve třeťáku, se změnil režim a pak už mi bylo jasné, že školu chci sice dodělat, ale asi se tomu nikdy nebudu věnovat.

Na škole jsem tak poznal počítače zrovna na přelomu dvou jejich ér. Byli jsme první nebo druhý ročník, který už měl PCčka (IBM). O rok o dva starší spolužáci ještě nosili děrované štítky do výpočetního centra, my už jsme měli učebny s PC, ač bez harddisku – dávaly se tam dvě diskety, jedna s MS Dosem a jedna na programy nebo na data. Už jsem rovnou psal a programoval, a to mě strašně bavilo, bylo to jako psaní. Když program fungoval, připadalo mi to fascinující, měl jsem z toho stejnou radost jako ze psaní.

Takže jste se díky tomu dostal k psaní o počítačích a s tím souvisejících tématech…

No, nějak zvlášť jsem se k tomu nedostal, mě to akorát zajímalo (směje se). Když jsem v roce '91 dostudoval, tak jsem se tak nějak vysvobodil z techniky a kosmonautiky a přestal jsem o nich psát – a byl jsem rád, že ta kapitola života je uzavřená.

Nastoupil jsem do Reflexu a začal si hrát na „normálního“ novináře. Psal jsem reportáže a napsal jsem taky například knížku o prostitutkách (Povolání: děvka, pozn. red.). V roce '95 začal web a já jsem využil toho, že jsem měl k počítačům blízko, takže jsem bral jako celkem přirozené, že jsem si koupil modem a v momentě, kdy to právně a technicky bylo možné, jsem si domů koupil internetové připojení. Dneska to zní legračně, počítač ovládá pětileté dítě, ale tehdy to pro spoustu lidí byla velká neznámá.

Web mě fascinoval tím, že jsem získal úžasný přístup k informacím. To bylo pro novináře v té době něco neuvěřitelného. Dneska už to nedokážeme ocenit – když si nejsem jistý, jaké I se píše ve slově vířivka, podívám se na Google a vím. Pokud chci vědět, kolik stojí akcie Microsoftu, najdu si to během vteřiny na mobilu (hraje si s telefonem), ale tehdy to byl strašný problém – jedině zavolat přímo do Microsoftu nebo jít do trafiky a koupit si včerejší Financial Times. Byl problém zjistit jakoukoliv informaci a s webem se to najednou změnilo. To mě fascinovalo, tak jsem o tom začal psát.

Ukázka: Článek z roku 1995

Jenom tak? Nebyl problém to „protlačit“?

Na Reflexu bylo úžasné, že nám dával obrovskou svobodu, cokoliv si člověk vymyslel nebo ho nadchlo, o tom mohl psát. Někdo začal kouřit doutníky, tak připravil sérii sloupků o dotnících. Jiný kolega začal hrát golf, no a samozřejmě začal o golfu taky psát. Ono to zní možná až neprofesionálně a neodpovědně, ale to bylo jedno z kouzel Reflexu. My jsme velmi málokdy psali něco z povinnosti, aniž by v tom nebyla ta radost nebo vášeň. A čtenáři to vycítili, aspoň myslím.

Takže v éře Reflexu Miloš Čermák objevil Internet…

Tak jsem o něm psal. V redakci jsem oznámil, že budu psát o internetu, a slyšel jsem jenom „Jo, jasně.“

Legrační bylo, že jsem byl vlastně vždycky tak týden napřed před čtenáři. Objevil jsem Hotmail, napsal jsem o něm a za týden už spousta lidí měla poštu na Hotmailu.

Dělal jsem i hodně zábavné věci. Jednou (někdy v roce '97, myslím) jsem v Reflexu oznámil, že dva měsíce nebudu pracovat a že zkusím provozovat pornoserver. Založil jsem www.sexart.cz a vedl ho pod pseudonymem. Kradl jsem fotky nahých ženských a psal jsem pornopovídky. To byla docela nadhodnota a hrozně mě to bavilo (směje se).

Jsou ještě někde k nalezení?

Možná v nějakém web archivu a třeba bych je i vyhrabal někde v počítači… Ale článek o tom by se dal určitě najít v Reflexu z roku ‚97 nebo ‘98.

(Na archive.org bohužel není archiv z dané doby, pozn.red.)

Jak se pornoserveru dařilo?

Měl jsem dobrou návštěvnost. V TopListu, Navrcholu nebo nevím, který měřič to tehdy byl, jsem se vyhoupl ve své kategorii do první desítky během pár týdnů.

Web rostl. Mimo jiné jsem taky vyzýval návštěvníky, aby mi posílali svůj materiál (směje se). Takže opravdu začaly chodit vlastní fotky od lidí. Bizarní věc byla, že mi je občas posílali z e-mailu nějaké firmy.

Jasně, jan.novak@firma.cz.

Tak nějak.

Jak experiment skončil?

Vzal jsem to jako experiment se vším všudy. Umístil jsem na stránku bannery, protože tehdy byly zahraniční firmy, které platily za prokliky. A docela slušně, byl to začátek internetové reklamy, takže lidi klikali a tyhle takzvané „klikací farmy“ z toho měly dobrý byznys. Za ten měsíc nebo dva mi přišel nakonec šek na několik set dolarů. Nevěnoval jsem mu nejdřív pozornost, bylo takový potištěný papírek s poměrně podezřelými daty, myslím, že to byla Bank of America, sídlo Hollywood Boulevard, nebo tak něco. Nechal jsem ho ležet doma v kuchyni na stole a manželka mi říká: „Hele, takhle v Americe vypadají šeky.“ Tak jsem se nakonec nechal přesvědčit a odnesl ho do IPB do pobočky v Perlovce. Což se mi zdálo celkem stylové – zkasírovat šek za pornoserver právě v téhle ulici, která byla za normalizace pověstná prostitutkami. No a pak jsem o všem napsal článek a kapitola pornomagnáta se uzavřela.

Pokračování rozhovoru vyjde na 30minut.cz tento týden.

Chcete dotazovaným pokládat vlastní otázky? Sledujte twitter.com/30mi­nut, kde avizujeme, s kým a/nebo na jaké téma nás čeká příští povídání.
Přidej článek do své sociální sítě:
  • Facebook
  • TwitThis

Zaujal vás rozhovor? Přidejte si RSS 30minut.cz do své čtečky.

Komentářů: 5

Jiří Tvrdek

01.07.2009

Super rozhovor, Mílu Čermáka čtu děsně rád. Úplně nejvíc jsem se nasmál při jeho online rozhovoru se čtenáři iDNESu: http://kultura.idnes.cz/…odpovedi.asp?…

Martin

01.07.2009

Miloš je prostě stroj! :-)

Marek Prchal

01.07.2009

Skvělé, dík.
Fajn, fajn!
MEGA.

luve88

02.07.2009

jj čermák je nejlepší

Tomáš Pučík

02.07.2009

Tak ze článku jsem usoudil, že to dříve bylo opravdu lehčí. :D Dnes by se něco takového stát vůbec nemohlo. :D

Vložte svůj komentář